Ó sugesce!

Ó sugesce! – Zas heslo nové!

a hudba slova – jaký nápad!

Kdys duše, teď se Psycha zove,

to šosák věru nemůž’ chápat!

To vášní, citů promítání,

ten bestialní pudů řev,

prý poesie pravé plání,

to budoucí je lidstva zpěv!

A proti tomu ubožáci

my starší jsme jen prostí žáci,

my dali v píseň žití krev

a myšlenky a touhy sen,

kam dají mladí – nervy jen.

Bez nervů tedy my jsme žili,

snad bez nervů číš plesů pili,

bez hmatu, sluchu, smyslů všech

jen hýřili jsme v přeludech,

co života žeň v sterých zjevech

a stými tvary bohatá,

jen tvarem, malbou hrála v zpěvech,

žeň odbytá jest – požatá,

teď hudbu hrají pisklata.

A je to hudba – taktů nemá,

a nemá rhytmu, nemá strun,

verš její – ústa hluchoněmá,

a smysl – změť je divných run,

a toto dětské blábolení,

v němž rozumu a vkusu není,

chce poesie ztéci trůn?