Sukénky jako padlý sníh...

Sukénky jako padlý sníh,

jasnotu v oku, na rtu smích:

tak vyšla jsi mně vstříc,

já schodů přeskočil vždy pět

a juž jsem v loktech měl svůj svět

a líbal rtíků nachový květ

a hvězdy zřítelnic;

byl šťastnějším kdo víc? – –

Okolo samá světel zář,

rubášek bílý – chladná tvář...

tak v rakvi jsem Tě zřel

a k Tobě jsem se sklonil zas;

skráň vzplála ohněm, zrak mi has;

i ke mně naklonil se čas...

a děl: „Chci, abys mřel!

Pojď za mnou!...“ A já šel.

A mru, a nemám klidu již,

týl kloní se vždy níž a níž

a tichne ňader ruch

a čekám toužně den co den;

kdy zavolá smrť na svůj plen,

kdy vyplní můj vroucí sen

ten milosrdný Bůh?

Snad až rozkvete luh!