SUKNĚ.

Z dob Ludvíků až v naše časy smutné,

kdy k podzimu vše dozrává a žlutne,

ty’s živa jediná a záříš slavně, sukně!

Moc světa v každém záhybu tvém leží,

ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně;

šust ovruby tvé hudba rajsky svěží,

jež miliony krotí, opojuje, sukně!

Van vlečky tvé a nadzdvižené třásně

jak dech je fialek a balšámu, ó sukně,

a sloka nejkrásnější v žití básně.

Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně,

co básníků i nebásníků šílí

za tvojí stopou vlnivou, ó sukně,

co Ovidů dnes trpký exil sdílí,

že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně,

co Závišů, co Flahautů se zvedá

dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó sukně!

Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá,

a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně!

Kdož neviděl by, jak se steleš jemně

od stupňů oltářních až k stupňům trůnů, sukně,

jak hedváb lučin bedry matky země,

jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně,

pro kročej onoho, kdož se ti klaní,

jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó sukně,

kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní!

Ó paní Protekce, ó shlédni na mne, sukně,

roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu!

Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně,

ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu.

Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně,

dští lem tvůj rosu požehnání s hůry,

a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně!

jak zlatá jabka visí synekury.

Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně,

tvůj rozmar krví bodáků se myje,

a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně,

tě k podloze brát musí historie.

V rým chatrný jsem vložil slávu tvoji, sukně,

a srdce mé jinšího přání nemá,

než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně,

a nikdy nevyřkla své anathema.

Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně,

až do dne, kdy on v rozvaliště chudé

se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně,

to jistě také skončí se a bude.