SŮL NAD ZLATO.

Tři dcery moje! Pojďte sem mé děti!

na starém dubě zelené vy sněti!

Let padesáte kraloval jsem v slávě

a vás jsem choval jako oči v hlavě.

Dnes už ta hlava sněhem zapadá,

a moje rámě mečem nevládá.

Pomýšlím, které z vás korunu dát!

Než ji však složím, přec věděl bych rád,

jak která mě máte ráda!

Nuž nejstarší má, v tvář mi pohledni!

„Můj tatoušku, rozmilý pantáto,

aj, vy jste mi nad stříbro, nad zlato!“

Tak nejstarší. A ke králi se shýbá

a ruce vrásčité mu horce líbá.

Nu, dobrá. A ty, dcero prostřední!

„Já táto, tatinečku milený,

mám ráda vás, jak vínek zelený!“

Tak prostřední se vlídně k otci měla

a révou se kol něho ovíjela.

Nu, dobrá. A ty, dcerko poslední?

„Já, tatínečku, srdce mého půl,

já mám vás ráda, ráda jako sůl!“

Tak ticho Maruška jen zašepoce

a sladce dívá se na stařičkého otce.

Tu vzkřikly sestry: „Aj, ty nevděčnice!

Ty nemiluješ otce svého více

než marnou sůl!?“ –

A Mařenka jim přikývala: Jako sůl!

A na krále se podívala –

a bylo v pohledu tom srdce půl. –

„Ty děcko nezdárné! Jak mě to bolí!“

Král rozhněval se, vousy probíral se.

„Když otce nevážíš si více nežli soli,

jdi, jdiž mi z očí! Jdi si po svévoli!

Až časy tak se promění,

že sůl se více pocení

než zlato, drahé kamení,

pak přihlas se s tou solí čarovnou

a budeš královnou!“

Z hradu dívka kráčí,

v slzách jde a v pláči,

slzami jde do světa,

kde bodláčí rozkvétá,

přes údolí, přes úbočí

bloudí, kam ji nesou oči,

jen uzílek pod paží.

Došla k chatky zápraží.

Dobrá babička, dobrá –

z očí jí to hledí –

matička podzemního obra,

u kolovrátku v chatě sedí

a zve si Marušku

za služku.

Co Maruška v řece košulenky pere,

sestra nejstarší si zlatá roucha bere.

Co Maruška v síňce tenké niti přede,

sestra prostřední si v šumném tanci vede.

Co Maruška slouží v prácech do únavy,

v zámku sestry chodí z plesu do zábavy.

Maruška jí chleba, teskní dlouhé noci,

sestry při hostinách laskají se k otci.

Ale otec vidí, vidí už a věří,

milejší že zlato nejstarší je dceři.

Starší žádá zlata, mladší žádá svatby –

Ach, zelený vínku! Lituji své klatby!

Často myslím na ni, rozmilou Marušku,

něžnou, vlídnou, dobrou, starostlivou duškul

Korunu bych dal jí, hned bych poslal pro ni –

pohádky však není v širém světě o ní!

Kdo ví, která řeka tebe pohltila!

kdo ví, v které moře tebe odplavila...

– „Pane králi – milostkráli –“

příběh’ kuchař – „zpráva zlá!

Hosté už se hrnou v sály –

všechna sůl je rozmoklá!“

Nu, což nevíte si rady?

Honem poslat pro jinou! –

Nelze, daleko je všady –

za dvanáctou krajinou!

„Tak sol něčím jiným slaným! –

Pro Bůh, co solí jak sůl? –

Táhni mi s tím žvastem planým!

Ať je zavčas pokryt stůl!“

Ach, byly to hody chutné!

Ty pečínky bez soli!

Panstvo od hostiny smutné

odcházelo v nevoli. –

Král sůl v celém světě hledá,

všude posly vysílá.

Ale kdo má, špetky nedá,

kdyby zlatem vážila!

Ochořely chlévy, domy,

král sám stonal na lůžku –

Zas mu padlo na svědomí,

vzpomněl na svou Marušku.

Doba našla dobu, Marušenko, dítě!

Zajdi zase domů, toužně čekají tě. –

„Ale stařenečko, jak já půjdu domů,

když mě táta nechce. Ke komu, ach komu?“

Neplač, duše, neplač! doba všechno mění.

I sůl proměnila nad drahé kamení.

Výslužky si žádej, co tvé srdce volí! –

„Nechci, než hrst soli, pro tatínka soli!“

Nu, když tak si vážíš soli, dítě milé,

tu máš, vem si mošnu plnou soli bílé.

Ani nevíš, jaký skvost ti v dlaně kladu.

To ti syn můj přines’ z podzemních svých skladů.

„S Bohem, chaloupko má, útulku můj zdravý,

když jsem neměla kam položit své hlavy!

S Bohem, ovce bílé, milé jste mi byly,

zvonečky jste žal můj z duše vyzvonily.

Ptáčci muzikanti na košatém stromě,

vy jste písničkami staraly se o mne.

Ptáčci prozpěváčci, vesele se mějte,

ještě na cestu mi jednou zazpívejte!

Pán Bůh zaplať, matko“ – chce jí líbat ruku –

kde je? – Kukačka jen z buku volá: kuku.

Prošla hradem čtyry dvory

v rouchu z plátna šedého,

vzkřikli na ni: Král je chorý!

Nikdo nesmí před něho!

Jen mě pusťte! dívka na to –

nesu králi darem skvost,

dárek nad stříbro a zlato,

uzdravuje na starost! –

Pustili ji. Král ji čeká,

slep a na smrt umořen.

Dívka vešla, před ním kleká,

skývky chleba žádá jen.

Nuže, podejte jí chleba!

Ale – soli nemáme! –-

Milostkráli, není třeba!

praví děvče neznámé.

Ukrojila chleba krajíc,

sáhla pro sůl do mošny,

klonila se, podávajíc

králi dárek rozkošný. –

„Sůl! Lidé, lidičky! Sůl v hradě máme!

Co pak ti, panenko, v odměnu dáme?

Žádej si démanty, stříbro a zlato –

nebo chceš království mojeho půl?“

„Nežádám, tatínku, ničeho za to,

jenom mě rád mějte jako tu sůl!“

„Pro Boha! Ty jsi to, Maruško zlatá!?

Já jsem tě zapudil, nešťastný táta,

a ty mi odpouštíš, andělské dítě?

můžeš mi prominout nelásky hřích?...“

Maruška v náruč mu skočila hbitě,

ústa mu zamknula v polibcích svých.

Maruška – králka na trůně

má křišťál soli v koruně,

sestry se před ní uklánějí,

všechen lid žehná lásce její,

neb v její mošně zázrakem

sůl množí se a živí zem.

Teď soli – a vtipu je v království dost,

teď panuje radosť a blaženosť!