SULAMIT. (II.)

Ač oči spánkem sklížené, rty šeptaly tvé jméno.

„Ó milý můj, kde jsi?“ V tom tvůj se ozval hlas.

A ruce moje třásly se mi, srdce zabušilo,

když v tesknou komnatu měl’s přijít v noční čas.

Má duše k tobě šla na křídlech bílé touhy,

jak otevřít jsem chtěla, za ruku’s mne vzal.

Než slovo vyřkla jsem, ty’s zmizel jak sen pouhý,

jen rudých růží trs se ve dlaních mi smál.

Ty růže z rukou tvých mou hruď krvavě raní,

jich dech mne opijí, a rety se mi chví.

Je noc. Jdu za tebou městem i smutnou plání,

kol zahrad kouzelných, kde spí květ lilií.