SULAMIT. (III.)

Zpívala jsem píseň beze slov, polní když cestou jsem šla.

Vzduch chvěl se jásotem skřivanů a v záři slunečných snů.

Nad zlaté obilí rudý květ máků se krvavě smál.

Setkali jsme se kdys, vzpomínám. Ale kde, marně se ptám!

Ó smutné topoly, hrdé tak, vlastní svůj máte vy svět!

Tajemných západů řešíte pohádku, dalekých obzorů lem?

Tenkými větvemi jako by prochvíval o touze neznámé sen.

Vysoko na horách, v propastech, ve stržích, lásko má, skryta jsi snad?

Jak sladce chutná mi ten kalich bolesti! Vábný je lilií chlad!