SULAMIT.

Když jsem vyšla na vinice

lehká jako pták,

sypaly mi růže v líce

lístků vonný mrak.

Jaký den to krásný, vonný,

jaký sladký vzduch,

s nebe mračen beze clony

zemi líbal bůh.

Když jsem vracela se domů,

vinicí táh’ šer,

vítr lkal jak v loubí stromů

pláč Sionských dcer.

A mé líčko žhnulo, plamen,

temně do krve –

cítila jsem v ňadrech kámen,

srdce poprvé!