Sulima. (1.)

Oj pan Sulima pod Kodakem stojí

a ohnivou mu košulenku strojí.

A sta koníků, sokolíků hbitých,

a sta Kozáků, mládců ostražitých,

se k veselému připravují boji.

Oj jako bouř, kdy ze mraků se leje,

na hradby ženou, a v Kodaku zle je.

Kam Kozák hledne, tam je okamžikem

vždy vítězným a slavným kopiníkem!

Oj krvavou se mlhou Kodak kreje.

Sám pan Sulima první hradby steká –

hoho, že Marjan už se také leká?

Kde vězí jen, či vítězů se chrání?

Tam v hradě stížen hetmanovou zbraní,

na kypré půdě poduška mu měkká...

A Kodakem teď ples a rozkoš zmítá,

neb vládne jemu hlava ostražitá.

A Sulimovi všecko chválu vzdává:

„Veď, otče, syny, kde je čeká sláva –

ty sluníčkos, a v Ukrajině svítá!“