Sulima. (4.)

Den procit’ nový v stepí měkkém klíně

a skvoucí růže nasil v Ukrajině.

Teď otevřen i žalář vlhký, nízký:

„Hoj pane Sulimo, již soud tvůj blízký,

král Lechů tebe v černé shledal vině!“

Však pan Sulima vzdorovitě hledí:

„Vrať ku králi se, posle, s odpovědí,

že válčil Sulima jen proti vrahu,

jenž odvážil se k Ukrajiny prahu,

jenž mečem nevítězí, ale mědí!

Hoj nechať jenom hněvy svoje množí,

víc karabiny Kozák neodloží!

Za každým keřem najde král váš reka,

pod každou skalou tisíce jich čeká

a pln jich Don a plno Záporoží!“

A pochopové novou nesou zprávu:

„Připrav se, atamane, ztratíš hlavu!“

Oj rozveselen hlavu hetman vztyčí:

„Za Ukrajinu, za junáckou Síči!“

A mužně kráčí ve žoldnéřů davu.

Tma zahalila smutnou Ukrajinu

a nářek letěl z prsou její synů...

Krev Sulimova z lešení se roní

a smutná Ukrajina hlavu kloní

a teskná duma vylétá jí z klínu.

Však jaký mrak to nad Kodakem krouží?

To v plameny se pyšná pevnosť hrouží. –

Jak opouštějí nepřátelé tvrzi:

ty plameny, toť za hetmana slzy,

a celý Kodak za kurhan mu slouží.

Kdo bude hetmanem, kdo černou pomstí vinu,

kdo rozveselí tesknou Ukrajinu?

Oj palanky se v Síči jen jen množí,

tisíce orlů rodí Záporoží:

Jen vzhůru, Ukrajino, vzhůru k činu!