ŠUM KRVE.

Zpívala šedých dob již syta,

krásnými vidinami spita:

„Vítězit, vítězit...

V mém proudu se jasně obráží,

co silné, co mocné a mladé...

Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták,

mým rhytmem je obzor jasnější tak,

je modřejší nebe, až zaráží

svou temnou barvou, již klade...

Jsou svěžejší květy a prudší proud,

mnou čerstvější vítr počal dout.

Jsou mladší lidé a mladší jsou sny

i myšlenek plamen očistný...

Jsem meetingům proudným podobna, krev,

když náměstími se s prapory valí

se stejnokrojem rudým v šiku

a s kavalkádou a v diváků křiku,

svůj do ulic vrhá bouřný zpěv,

a přehlušuje ztrnulá ticha,

dnů všedních zardoušený klid...

Vítězit, vítězit...

Já sílila dlouho dštícími blesky

od kovadlin duchů, a proud můj rost’

jak učedník věčného Mistra svého,

zřel jeho seteb a sklizní úžasnost,

a tajemství zdaru vůle pevné

já pochopila, vše je mi zjevné,

mým vasalem rozum je stejně a cit.

Mám Vikingů někdy naivní víru

se vzepříti bouřím a obludám.

A proti deseti jeden se postaviti,

vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí:

svůj nesmlouvavý tep útoku mám...

A někdy jak Husitů píseň dřímá

má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá,

své mohutné svádíc attaky.

A v stálosti ducha i srdce i rukou

své slavné si básním zázraky...

Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí

hned probuzení a obrodný čin...

Má víra se v tisíců zástupech zračí,

jež k vítězství duší k předu kráčí,

mým rhytmem rodí se zítřka syn.

Vítězit, vítězit...“