ŠUMAŘ Z VERSAILLES.

Že cizinců tam asi více tuší,

u restaurantu ve Versaillích hrává;

mlád, vyholený, umělecká hlava,

vlas dlouhý padá přes týl mu i uši.

Hrá chansony, jež hýbou davu duší,

a zpívá... píseň Wolframa, slyš, lkavá...

hlas měkký má, snad někoho i vzruší,

leč v celku přece – jaká smutná sláva!

A tušíš: talent – velké žití cíle –

a potom: Paříž! – žena nebo ženy –

a krutý hlad a zoufalosti chvíle.

A stále hloub, jak vír když lístkem točí...

Leč studu sled přec zbývá z trapné změny:

když peníz béře, zavírá své oči.