Šumařovo dítě.

Umřel starý šumař,

obec dědí všecko:

na kolíku housle

a v kolébce děcko.

Pod obecní pečeť

ihned všecko vzali,

babu s okuláry

za stráž k tomu dali.

Na kolébce rudkou

psána muří noha,

avšak bezpečnější

štít je Pána Boha!

Jemu poručila

baba andělíčka,

okulár jí spadl,

uzamkla se víčka.

O půlnoci náhle

protírá si řasy;

jizba vystříbřena

měsíčními jasy.

A tam nad kolébkou –

sotva očím věří –

starý, suchý šumař

jako stín se šeří.

Se skřipkami v ruce

k děťátku se kloní,

pod zcuchaným smyčcem

tichá píseň zvoní:

„Andílku ty sladký,

Lidunko má zlatá,

prozři, vypni ručky,

zaštěbetej: táta!

Pojdiž v lásky náruč,

nenechám tě tady,

umřelo by dítě

jako tatík – hlady!

Štvali by je v bouři

za nevlídné práhy,

mrazem srdcí lidských

uvadlo by záhy.

A kdyby tě s hlavy

do pat ozlatili,

tím by jenom duši

tobě zaplatili!

Pojď, mé drahé dítě,

poletíme vzhůru

nad nivy a lesy,

nad pozemskou chmůru.

Housle vezmu s sebou,

budu ti tam hráti,

v oblaku tě zlatém

věčně kolíbati.

Čarokrásní snové

obklopí tvou hlavu

o hvězdičkách zlatých,

o andílků davu!“

Políbil tu šumař

v ústa spící děcko,

náhle baba křížem

zažehnala všecko.

Měsíc hledí v okno,

stromy venku šumí,

stráž si nově zdřímla –

tak to baby umí!

A když přišel rychtář

po snídaní krátko,

pilně kolíbala –

mrtvé Jezulátko.

Však i housle ty tam –

obec škodu měla;

na stráž vzdor pohádce

krutě zanevřela.

Však já věřím babě –

důkaz tyto řádky;

vždyť by svět si nudou

zoufal bez pohádky.