Šumava.

Noc v oharcích se ještě třpytí,

však den už má své svitání:

zář jeho jako růžné kvítí

Javoru blýská na stráni.

Vzduch mrazivý je plný páry,

ta údol halí ve svůj sled,

a jenom les na horách starý

a divukrásný z ní se zved.

Ta všecky svahy obestírá,

pozdálí stojí se všech stran,

v ní slyšet potok, jak se vzpírá

k balvanům drsným ukován.

V ní různých skotů zvonce zvoní

po nezřetelném údolí,

a jako stíny v ní se honí

lid jdoucí časně do polí.

Teď první svity slunce sedly

na špičky lesů v planině,

praménky stříbra v stíně jedlí

a jiskry v mlžné tkanině.

A v sladkou závrať lesních dechů

vždy hlouběj láká pěšina,

jež obtáčí se v brokát mechu

a sama prales protíná.

Vše velké tu a zas vše mírně

se světlem, stínem zastýlá,

a ticho jako ve věštírně,

když věštit počne sybilla.

A pták, jenž bydlí v stinném listí,

kam žádné oko nevniká,

když uletá, a vzduchem svistí

ta jeho křídla veliká,

vše samoty se rozvzdychají,

jež tajny kolem spaly dřív,

že to jak zvuk je z krajin bájí,

kam nikdo nevšel jaktěživ.