Šumava v zimě.

Ó Šumavo má v zimě,

jak velebný jsi zjev!

Jak mile konejšíš mě

a mírníš divou krev!

Jak krotnu každým krokem,

kdy zříš mi do duše

svým velkým, vlhkým okem

zpod bílé loktuše!

Však nad vše krásnější jsi,

tvých letních snů když vzdech

na černých jedlích visí

v nádherných girlandech;

když diamanty hoří

tvých hvozdů každý kout,

v jich bílém chtěl bych moři

bez vzdechu zapadnout!

Zda nebylo by lépe

než podlý život nést

a na vše, co mě tepe,

svou nesmět zvednout pěst?

Zda nebylo by dávno

už pro mne lépe snad,

s tím srdcem rozplakaným

spát v úbělu tvých lad?