Šumavě.

Hle, jemně, cudně, ostýchavě,

jak nevěsta, když kráčí v chrám,

svůj mlžný závoj stáhla k hlavě,

když k Šumavě jsem spěchal právě,

již snoubenkou své duše mám.

Proč zjev tvůj v moře mlh se hrouží?

proč své mi líce zakrýváš?

Vždyť večerem, když stín se dlouží,

jej, jenž ti do náručí touží,

svým pod závojem nepoznáš!

I posunula závoj stranou

a tvář mi jeví příznivou;

jen z černých očí slzy kanou,

leč dechem vstříc mi slova vanou:

Nuž, pěvče můj, jsem zase tvou!

A po květném se pleci vlní

v dál jejích vlasů temný proud,

zrak září, div mne neoslní,

a duší mou se rozkoš vlní,

jak měl bych krásou zahynout.