Šumavěnka.

To je naše Šumavěnka,

stěna ráje, český les.

Ach, jak divoplné krásy

Bůh v ty kypré háje snes’.

To je naše Šumavěnka,

velký ráj a malý svět,

kdo ji jenom jednou spatřil,

pokud živ, k ní touží zpět.

To je naše Šumavěnka,

velekněžka českých hor,

její boky – kypré svahy,

stkvoucí plesa – její zor.

To je naše Šumavěnka,

svěží boučí její kroj,

její oči – temné splavy,

její vlasy – jedlin chvoj –

To je naše Šumavěnka,

plna zvuků, plna krás,

rozprouděná Vltavice,

perlový to její pás.

To je naše Šumavěnka,

její hovor – ptactva ples,

každé slovo, mladý skřivan,

nesoucí se do nebes.

To je naše Šumavěnka,

její myšlénky – toť květ,

kdo by je chtěl vyzpívati,

pěť by musil na sta let.

To je naše Šumavěnka,

žel, že ověnčenou skráň

utepala, zatemnila

perutí svou černá káň.

To je naše Šumavěnka,

žel, že ňadro klove sup,

květy v dravčí hnízdo nosí,

zpěvné ptence mladým v lup.

To je naše Šumavěnka,

pláčem zarosí-li zem,

posévají její slzy

luh pohorský smaragdem.

To je naše Šumavěnka,

cizák opnul její pás;

vyrůstejme na junáky,

urvanou si opnem zas!