ŠUMAVSKÁ CHÝŽE.

Ve vábném Pošumaví blízko lesa,

se s bukem snoubí bílá chýže, malá,

na nízkém stromě ptactvo jásá, plesá,

s kapradím bujným na omšené hlavě,

níž kmitají se třasaviska plavě.

Ta malá chýže plna vnad a krásy,

když jaro střese na ni květné řasy,

zeď krášlí věncem révy smaragdovým.

Do zahrádky se vonné květy spouští,

na svěží zeleň peřestého houští,

na střechu sedá kyprý mech a tráva,

s níž větřík laškovný si časem hrává.

Když krajem vichor letí, smutně kvílí,

přes skály spěchá a přes chýž’ se chýlí,

v boky ji šlehá, teskně lká a víří,

na mrazných křídlech nosí sněhu pýří.

Vždy víc ji zasypává, sněhem halí,

jak když na temno den se bílý valí,

ji věnčí věncem bílým, gloriolou,

i kol ni zemí černavou a holou.

Teď teprv milá chýže, jizba malá,

kde z krbu libé oheň hučí, sálá

a ve stojánku dračka matně plane,

a plápolá, když vítr silněj’ vane.

Tu pohádková královna jde tudy

a šťastným tak se cítí horal chudý.