ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA. (I.)

Byl jasný východ; slunka světlý kruh

se vynořil a zlatil horstvu čela,

a perly rosné obsypaly luh,

vše, i ta hvozdů čerň se třpytem skvěla,

i mlha, v noci zavalivší důl,

teď průsvitným se modrem okřídlila,

k svým bratrům obláčkům se vznesla půl,

půl v zářivé se kapky rosy slila,

jež na vysoké trávě mokrých luk

a v jehličí kol kolem povždy visí.

Jest ticho, vážno; nikde ptačí zvuk,

a přísné jsou ty Šumaviny rysy.

Kraj chudý: skály, močál pod nimi,

kde chmurný bor cos nastiňuje děsně

o dlouhé zimě s nocmi dlouhými,

a zeleň luk cos o kratičké vesně;

kraj drsný, jenž svých dětí nehýčká,

však dojemný v té prosté kráse ranní,

jak velkosť neslavná a chudičká,

jak pocel něžné lásky tvrdou dlaní.

Kraj krutý – a tak útulný je přec:

jak hnízdečka zde visí chaty v lesích;

hle, víska kreslí tam svůj obrazec

až nad vrcholky hvozdů na nebesích;

toť nadzemského sídla podoba,

a stezka zní jak s nebe v dol se chýlí.

Jak vznešeně to trůní chudoba!

snad s anděly se o své chýžky sdílí.

Ta víska – selanka to na pohled,

sen umělcův – i výtvor těžké nouze,

těch lesů mládě; ony kmen i snět

jí vtělili; z nich vyrostla tu pouze;

jí vzešel život z jejích životů.

Jak úhledná, jak sličná hračka dětská,

a v hračce té – co vzdechů, klopotů,

ač plna květin okénka jsou všecka

a nechť se zdá, že na podušky střech

tu jistěji než v úkryt zlatých věží

klid ukládá se v starý jejich mech

a v sladkém snu co v kolébce tam leží.

Plot březový je sklíčky vyzdoben

a pečlivě kol zahrádky se zvedá,

jeť nejmocnější hradbě podoben,

jež světa zlu v ten úkryt vniknout nedá.

Tam bezpečně se k stromu tlačí strom,

kde červená se pozdní, drobná třešně,

i sklenný šperk se třpytí bez pohrom

tam v záhonku, jenž odkvétá tak spěšně.

Ční neporušen modrý sklenný kříž

z té obruby kol štítu vyřezané;

chce chatku zvednout k nebi ještě blíž

a s blankytem teď stejnou barvou plane.

Jak přítěž leží šedé kameny

kol na střechách; jsou vichrem nepohnuty,

a stěny, z bílých jedlí roubeny,

ty zdají se, že z oceli jsou kuty;

ni jeden zoubek útle řezaný

desk tenounkých, jež kryjí celou chatu,

jak pláštík šňořivý a ochranný,

se nezlomil v dob dlouhých stálém chvatu.

Vše vzhlíží jako blahé zátiší,

jak bublavý by potůček ten hravý

měl pro vše, nejhlubší a nejvyšší,

co žije tam a dýše, výraz pravý.

A přece bída, tklivá bída tam

se lopotí a hoře sklízí k práci,

hřích k modlitbě a ku doufání klam,

tak zápasíc, až často vykrvácí! – –

Kdo kráčí z oné vzdušné výše as

v dol stezičkou a za jakým jde cílem?

To vyšel dřevorubec v ranní čas,

jak den co den, a chvátá za svým dílem

a shlíží v dol a cloní rukou zrak;

zří soudruha, jenž jinou cestkou kvapí

jda z jiné vísky, ne již vzdušné tak,

neb leží níž tam pod potůčku slapy;

jest větší, širší; bílých domků směs

zpod červených se střech jak z růží směje;

kol zděných ohrad kvete bílý bez

a zvonící z nich stádo v luka spěje;

tam nade štíty krouží dýmu pruh,

a s pavláčky se hospodyně dívá,

jak ze vrat širých voli táhnou pluh.

A pasáček si za kůzlaty zpívá.

Dál na poli se v řádkách suší len,

by nespuchřel snad v přebohaté míze,

a dívky rozkládají u humen

již k bílení své plátno z vlastní příze;

tůň na paloučku plá jak drahokam.

Kol jeví se té vísky obraz vnější,

jak spokojenosť sídlela by tam

ač pozemská, však tím jen pravdivější.

A přec i zde jest bída domovem!

Ta s oráčem tu dýše z hrudi jedné,

ta drtí jeho zrní s žernovem,

ta z brázdy spocené naň kámen zvedne;

jde s děckem do kolébky denně spat

a s kmetem v rov; jí s lačným z jedné mísy;

jak cep je tvrdá, holá jako mlat, –

teď ranou omráčí, teď ranou vzkřísí...

Šla bída v patách dřevorubců dvou;

i s Němcem šla, jenž bral se srázně dolů,

i s Čechem, jenžto zděnou vísku svou

níž zůstavil, až setkali se spolu.

Šli jednou cestou – dnes i jakživi;

touž cestou šli v tmu lesní z nuzných polí, –

týž s nimi los i jeho protivy

a všecko též, co těší a co bolí;

týž v mládí smích k stáru povzdech týž,

táž sekera v též uhnětené dlani,

týž nářek na rtech: o hrsť půdy kříž,

boj se skalou a neúroda s daní...

A živnosť zmařená – to ďábel chtěl!

Hle, nad lesy jak parní pila kouří!

Z nich každý skromnou vodní pilu měl –

jsou zabity, – hněv marně v srdci bouří.

Teď každý pilu nese na plecech,

jde kácet les, jak otrok nádenničit!

Ach, Šumavě saň parní vťala v spěch

zub do srdce, – jí neustává ničit.

To cizák Prus tam vztýčil dymník ten:

tož oba v též ho nenávisti mají;

tak z dřevěných i ze žulových stěn

týž nesou stesk – a stejné škůdce znají. –

Šli smutně denně spolu; soucit jim

však ulehčil té krušné losu tíhy;

vždyť znali trud svůj řadou let i zim

a všecky v čela svá jím vryté rýhy,

vše, každý záhyb srdcí, každý vzruch,

co upřímnosť jen pravá v duši spatří;

vše dělil, snášel, cítil s druhem druh,

a prožili své žití jako bratři.

Šli k lesu, v stínech znikli. – Tam je chraň,

ty společných jich strastí pásko pevná!

Hle, za lesy – tam dýmá pruská saň

zlá, soptící a záštiplně hněvná...