ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA. (II.)

Červánkovou záři k sobě vábí

stará zvonička tam pod řežáby;

však též brzy svatvečerní chvíle

zvonek rozhoupá;

proti růžím západu již bíle

srpek vystoupá.

Střechy milé! Vy již spíte všecky;

usnul švehol ptačí, hlahol dětský,

uspal večer s hlavou pod křídloma

pestré holoubky;

dívky, starci, muži, vše již doma

u své chaloupky.

Na zápraží sedí hospodáři,

s nimi matky, při večerní záři;

na klekání čekají tak rádi

v tichých poradách;

staří zde a jinde šeptá mládí

v stinných zahradách.

Celá víska – dvě to domků řady

důvěrně se tísní dohromady,

ochoz ochozu je zcela blízký;

tak jsou sdruženy

příbytky a srdce malé vísky

svými kořeny.

Podobny jsou domky po pohledu;

u každého zříti předsíň v předu,

stranou ochoz o sloupech a nad ním

krytou pavláčku,

ta se končí nade dvorkem zadním

ještě v zatáčku.

Střechy svážné, štíty přitupělé,

letopočty psány na jich čele

půlstoleté, starší, po pradědech, –

zdali šťastnějších?

Každý dům je v stáří svého sledech

hoden protějších.

Zdá se, že ty starší, mladší chatky

rodinka jsou, děti jedné matky,

i ty hlavy ustaraných lící,

tmavé, bělejší,

svorně útěchu si kývající

v strasti vezdejší.

Hovor ode prahu k prahu těká;

všude slova soucitná a měkká

z milých úst se v milé duše řinou;

není závady,

ozve-li se výrok řečí jinou

v družné porady.

Řečí jinou: dva tu sídlí kmeny,

od pradávna spolny, spřáteleny;

po svém žijí, řeči svojí bídně

žádný netlumí,

mluví vlastní mluvou, ale vlídně

druhé rozumí.

Domky návsi, jimžto v dlouhém řadu

rumění se čela od západu,

to jsou milé domovinky české;

jim pak řadou vstříc

plavovlasých Němců chýšky veské

hledí na měsíc.

Tu i tamo jiná řeč i mravy,

ale stejně ctné a bodré hlavy;

jiné kroje, jiné hry a písně,

jiné pohádky,

ale stejné tužby, práce, tísně,

hroby, památky...

Jiný lid, však srdce jeho stejná:

všecka prostá, přímá, sdílně přejná,

neznající zloby vymyšlené;

týž je hostí luh,

totéž nebe nad nimi se klene –

a v něm jeden Bůh.

Na řežábech pablesk uhasíná;

zvonek zazněl; každý ruce spíná,

ze dvou stran se dvojí mluvou modlí

dvojí dobrý lid;

v slovech různých duše všech se shodly,

jeden spjal je cit.

Za své drahé modlitbu svou zvedá

zbožně každý, však i za souseda,

aby vzdálila vše nebezpečí

svatá Boží moc.

Zvonek stichnul; zní to dvojí řečí:

„Dobrou, dobrou noc!”