ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA. (III.)

Toť upomínka; bývalo to tak.

Ó, krásně bývalo kdys mezi námi,

než cizáctvo svůj vyvrhel a brak

k nám vyslalo – jak Herostraty v chrámy;

než přišli, rozbouřili vášní vír,

než učili, že jest se lidu stydět

jak za potupu za ten svatý mír

a dravě navzájem se nenávidět;

než přišli zpupnou pýchou zmámit jej,

by plémě otrocké zřel v bratrech svojich,

by rval jim jazyk, mrav a předků děj

a utrácel je v neslýchaných bojích;

než poštvali a svedli zlovolně

lid smírný tak a dobrodušný prve,

by bratru, s nímž byl trpěl vespolně,

z cév cedil slední kapku české krve,

by dral mu z loktů poklad živoucí,

by sápal děti od otcovské hrudi

a zničil i to jméno budoucí,

jež aspoň památku kdys českou vzbudí.

Ó, šťastná byla někdy naše zem!

Však šlehla zášť, jak požár v zralé klasy,

v ten obraz míru, až se obrazem

stal zděšení! Ó, kdo ten požár zhasí?

Smír! Chcete smír? Ó, mluvte o smíru

k té jabloni, již sápe bouř, kdy kvete,

či k bědné oběti, jež upíru

dlí v obětí! Ó, smír tak světu lžete!

Smír – slovo rouhavé to ze rtů těch,

jež každým dechem rozdmychují sváry –

byl víc než planým heslem v luzích Čech,

než bílým zjevem z jedovaté páry.

Ne k písni kejklířské jen obrázek!

Než přišli jste, vy diví lovci míru,

vy čarotvůrci sporných otázek,

byl pravdou mír a v srdci všech měl víru.

Spor – jaký spor? Byl dávno rozřešen!

Ó, čtěte moudrosť v lidu čisté mysli!

Vždy smír a lásku, kejkli nezděšen,

hlas lidu vyřkne svatý, neodvislý.