Šumavské motivy. (I.)

O hrobu přemítáš, ó duše snivá!

A jeho taj se tady na tě dívá:

Viz, poražený kmen a ztrouchnivělý

jak rozpadá se v tříšť a plíseň, trávy

však s něho kývá se klas zelenavý

a hedbávný mech zahalil jej celý.

Jest deštěm, vichrem, sněhem zhněten, zmořen;

leč v jeho trhlinu se chytil kořen

a mladé smrčí z něho vzrůstá,

a houba pod ním, pták se nad ním kreje

a dolů s něho malina se směje,

svým nachem svěžím dráždí ústa.

Tak tobě stane se. Jeť živoť věčný!

Jak v propast patřím v přechod nekonečný,

jímž vesmír znova zrozen bují stále;

v těch atomech, jež spjaty hrobu strží,

se minulého žití záchvěv zdrží,

kde přestal jsem, pět, myslit bude dále.