Šumavské motivy. (IX.)

Bouř dozněla, a jako v chvílích ranních

se nesou páry po zperlených stráních,

jdou v bílých sloupech a mají lem zlatý,

že ptáš se, zda to andělů jsou šaty.

Květ nezachvěl se ani, kudy táhly,

luh mizí pod nimi jak neobsáhlý,

i vůni cítíš – květ však ztajen zraku,

a ptáka slyšíš – kdesi na oblaku.

Kol páry moře. – Co jest za ní asi?

stráň bříz a buků smaragdové krásy,

pláň rybníka, jež v lekníny se skryla,

mlýn v olších, ořeším snad stezka bílá?

Kol páry moře, a tvé srdce slouchá,

zní srdce božího tluk z toho roucha?

Jen ticho, ticho. Páry, visiony,

čím jsou ty vaše řásné, bílé clony?

Jak v noci sen přes lidskou duši kráčí

váš tlum, vír duchů, přes trávu se vláčí;

jste v skutku země sny? Tak věštcům kdysi

jste plály v pouštích, nových světů rysy

ti ve vás tušili a božství zřídla

rty vlažila jim, cherubinů křídla

pak slyšeli kol hlavy v dál se nésti.

Ó páry! přeludy! ó lidské štěstí!