Šumavské motivy. (VII.)

Jsou chvíle, příroda kdy náhle strne;

tlum stínů, které nevidíš, se shrne

jí přes čelo jak závoj smutku těsný,

zem dutě zní jak hrob, když kráčíš po ní,

jak svadlé věnce hřbitovní, tak voní

v tvých rukou sladké kvítí vesny.

Kraj milý, známý náhle dýše děsem.

Kdos vedle tebe kvačí tmavým lesem.

Tvé srdce ptá se: Co se státi může?

Kmen břízy chví se a kmen buku stená,

a příroda jest jako mrtvá žena,

jíž s vlasů spadly všecky růže.

Snad tuší zmar a zhoubu doby příští?

Přec v stromech živá míza dál se prýští,

pták písně má, proč nemůže však pěti?

Nás v středu plesu strach uchvátí němý.

Ó příbuzenství, jež nás vážeš k zemi,

ó stromů záchvěvy! ó šero snětí!