Šumavský.

Nad hroby velkých mužů vznáší lid

korouhev slávy, znaky vroucích díků

a věnuje své oddanosti cit

i stínům proroků a mučenníků;

k nim v dobách nepříznivých zřívá

a vždy zas na novo potěšen bývá,

k nim vznáší prosby, žaly, toužení,

neb ví, že střehou jeho snažení,

že posud soucitně se k němu sklání

při jeho vytrvalém bojování.

Tak my se svými reky honosíme

a jejich slavné skutky slavně ctíme,

tak my k těm mužům s vroucí láskou lneme,

jež vzkřísili nám ducha říše němé,

a v spravedlivé těšíme se pýše,

že nám ty oslavence dala chýše,

že v lidu, jejž vraždily věků hněvy,

se posud nejjařejší síla jeví,

a předce jednou ve radostné chvíli

dovede všechny naše touhy k cíli.

I ty, Šumavo naše přetajemná!

jsi vychovala jako statná máti

nám bojovníky z pralesů svých temna,

a vichr, jenž vrcholy jejich klátí,

jim vdechl vytrvalosť neustupnou,

je učil válčit s lhostejností zpupnou,

je vodil dráhou smělou, dusil blesky,

poslední zklamaného srdce stesky,

a místo slávy, místo skvělých zdob

jim bujný život dal – a opuštěný hrob.

Leč ne, života boje ustaly,

odvanul pokřik a vzdech zoufalý,

a nad ty hroby, lidu posvěcené,

se mír a vděčnosť jako duha klene.

Šumavo věrná! již se jaře vznes

a zanech rozjímání truchlivého,

ať ozývá se stráň a vrch a les

k oslavě syna, k slávě Šumavského!

On žil, on válčil, zemřel jako rek,

uštván jsa nenávistí, bídou, hněvy:

kéž jeho statnou vytrvalosť jeví

v odvážné snaze mnohý potomek;

kéž mnoho mužů, jemu rovných, zárod

nám dají skutků velkých, nezkalených

a v čisté snaze vlasti posvěcených,

kteříž by nás v nezištném pracování

učili zmužilému setrvání!

Jim zní náš hlas, ten bujný hlahol plesu,

jenž rozléhá se kruhem tmavých lesů:

Ať žije Šumavský! Ať žije národ!