Šumí Labe.

Šumí Labe dolem, plání

jasné slunce k němu zří,

s květy hraje jitra vání,

vlast se jako panna rdí:

po hájích se zpěv rozlívá

z kola lepotvárných vil,

skalou hýbe píseň živá

a duch proudí do všech žil.

Na vrchu hrad dřímá starý

dávné slávy zbledlý stín,

hovořívá s Otakary,

kdy sen padá v jezer klín;

a kdy v světu luny bílé

vodní lilje rozkvétá:

o vlasti sen slavné, milé

k jasným hvězdám zalétá.

Hučí řeky, šumí háje,

pyšno pnou se čela hor,

srdcem lásky peruť vlaje

lásku dýše luh i bor;

svadly – svadly věnce slávy,

posud bdí však její duch:

ode Sněžky do Šumavy

věčný vlast mou střeže bůh!