ŠUMÍ MARICA...

Šumí Marica okrvavená,

Balkánem hřímá války ozvěna –

vůz její letí v údolí z hor,

vichrem jej žene Bulharů sbor.

Spřežení divné před vozem letí:

zástupy starců, dívek a dětí,

junáků, mužů, stařen i žen,

zsinalý každý a okrvaven.

Mrtví to vstali z nesčetných hrobů,

volali k pomstě za divou zlobu

neslyšným hlasem, však ostrým jak meč,

jdoucím až k srdci a zvoucím je v seč.

Byl to hlas pěti minulých věků,

byl to hlas krve, plnící řeku,

byl to hlas smutku, jenž oblakem skryl

černavým Balkán i Rodop i Ryl.

Dítěti zníval z mateřské písně,

do snění lásky zapadal přísně,

do práce Bulharu ponuře zněl

a ještě do hrobu za ním se chvěl.

Před vozem zní teď, v boj jenž se řítí,

na němž se lesklé bodáky svítí –

za ním jdou, ve zracích posvátný hněv,

junáci, na retech válečný zpěv.

Jdou, kam jim zjevy před vozem kynou;

na sta jich padá, tisíce hynou –

v čele však stínů, zjevů těch král,

Christo jim Botjov kyne: Jen dál!...

Šumí Marica okrvavená,

Balkánem hřímá války ozvěna –

heslo s hor vrací se na tisíckrát

živých i mrtvých: Na Cařihrad!