Šumní bojovníci.

Za ubohou Slovač

nebojuje žádný,

jen z hloubky srdénka

zpěváneček ladný.

Ozveli se v sadě,

každou větví kníše,

jestli ve světlici,

bolesť v ňádro píše.

Ozveli se v dolci,

kvítečka poděsí,

každému na očka

slzičku pověsí.

Ozveli se v holách

jak nouze raketa,

tisíc jisker metá

do širého světa.

Ozveli se v lese,

mlází zachvěje se

a samé jehlice

bolestí svých střese.

A hlalol do kola

daleko se čeří:

jsouť zpěvánky naší

slávy pionéři.

Třeba zadumáni,

přec junáci hlaní:

brněním jim krása

a myšlenka zbraní.

Jaj, ty odeženou

smrti náběh prvý –

ten nežije v světě,

kdo jich četu zdrví.