Šumný primáš.

Mladovesně chlapci hrají

tam u lúčky

pozabučky

při Dunaji!

Ten s cymbálem čil, nelení,

v strunek tluku

s rukou ruku

mžikem mění.

Tepe v silném, tepe v tenkém

bez pokoje

strunky svoje

kladívenkem.

A ten vedle, ten ho sílí,

ta kovová

strunka nová

zpěvně kvílí.

Ten barbaráš, jak se hrdí!...

notu chorou

svou barborou

statně tvrdí.

Když ji vezme do náručí,

a ji ťapká,

hned jak babka

hněvně bručí.

A ten podál barbaráše,

ten k rozmaru

na fujaru

figle páše.

Po direčkách prsty naví,

hned vyšvihne,

jen to mihne,

hned je staví.

Aj ten gajdoš, jak on výská!

podle zvyku

v stálém kviku

kozla stiská.

A ten v čele, kdože to je,

co tou hladkou

tiskne bradkou

husle svoje?

To je primáš, šumné zkvítá,

jeho slačík

jako ptáčík

sem tam lítá.

V jeho strunách jen to zpívá,

junoš ale

hlavou stále

taktík kývá.

Ach ten primáš, chlapec rusý,

ten od země

hybko, jemně

zahráť musí!

Dostaneť on věru všecko –

koláč z máku

a turáků

plné vrecko.

Vždyť vzal dívkám a spjal z tenka

u putíček

svých husliček

srdélenka.

Již srdénka – již tam visí,

bez pokoje

vzdechy svoje

v tóny mísí.