Suplika.

Pan kantor z prvního spaní

byl náhle probuzen,

vstal, oči mnul si dlaní.

Co můž to býti jen?

Z návsi zněl hluk

jak zbraně zvuk

a kantor měl tak pěkný, pěkný sen!

Snil: Na větší byl škole,

měl dvojí deputát

a kravku, kozu, pole

a nemusil se bát,

pan vrchní brouk

když naň si houk’

a psem jej honil od zámeckých vrat.

Vstal celý rozespalý

a z okénka pak hled’,

na návsi davy stály,

a kantor strachy zbled’.

Byl to jak voj

připraven v boj,

když s domovem se loučí naposled.

Z těch známých, vlídných tváří

hněv sršel se vzdorem,

a mladí jako staří

zde stáli táborem,

ten cepem třás’,

ten kosou zas,

ten vidlemi a jiný toporem.

Vít starý na patníku

jak farář rozkládal,

a celý zástup v mžiku

se směrem k škole hnal,

pár tuhých ran

a dokořán

juž dveře – kantor před sedláky stál.

A z třiceti úst zní to

ve bouřném pokřiku

(mně chudáka je líto

při tomto povyku.)

„Kantore, hej,

k práci se měj

a na pány nám napiš supliku!“

,– To nejde, milí kmotři,

to třeba rozvážit! –‘

„Jsou tyrani a lotři,“

mu zahřměl v odvet Vít.

„Ať zvědí juž,

co sedlák zmůž’,

my nechcem se juž pro cizího dřít!“

„Ne! Nechcem!“ zní to davem,

jak bouř to hlaholí,

„náš hlad je naším pánem

a naše mozoly!“

A divý rej

zpět tiskne jej

a zatlačil ho k stolu do školy.

„Vem nejlepší své pero!“

Vít rozkazuje zas.

„Piš,“ hřímá hlasů stero,

a kantor jen se třás’,

pak nesměle,

pot na čele,

děl: ,Nejde to, když křičí každý z vás!‘

Jak psáti? Včera právě

zde sám pan vrchní stál,

a kantor ostýchavě

brk zkoušeti se jal.

Ba sám pan Franc

s ním preferanc

až do desíti milostivě hrál.

Pot utřel sobě, v bázni

jak s čela se mu lil!

Vždyť ves že drží v kázni,

jej farář pochválil.

Vstal, sotva sed’,

leč rázem zpět

jej k židli sto jich tiskne ze všech sil.

„Piš!“ – celý dav naň vříská,

„neb zakusíš náš trest!“

A motyka se blýská

a zatíná se pěst.

„Nuž rychle piš,

však nejlíp víš,

co musíme od pánů zlého nést!“

,Chci splnit žádost vaši,‘

dí kantor málo jist,

,však nejde to tak, braši,

(a chvěje se jak list)

hned ve mžiku

psát supliku,

neb s pány není radno třešně jíst.‘

„Nač kantora pak máme?“

Vít křičí zuřivě.

,Nu, tedy... uhlídáme!‘

zas kantor bázlivě,

,z vás jeden teď

jen slovo veď,

vše pověz hezky zvolna, úctivě.‘

„Nu dobrá, napiš tedy,

že s pány máme kříž,

ty roboty a bědy

víc nechcem snášet již,

kdy za týden

ach dvakrát jen

po vlastní práci smíme. Item piš:

Že vrchní chám je drzý

a výslovně že chcem,

pan hrabě by ho brzy

juž poslal k čertům všem.

Co váháš zas?

Máš v brku vlas?

Či nespouští víc? – Jiné pero vem!

Dál item panu Franci,

by rychle kvinde dal,

by uznal toleranci

a vrátil vše, co vzal,

co zkazí zvěř

neb lovců sběř,

by náhradu nám slušnou vykázal.

Dál item aby zrušil

tu sílu poplatků,

neb sedlák zuby sušil

a kněz žil z desátků.

Co vázneš teď?“ –

,Ach Víte, hleď,

já udělal tu kaňku ve zmatku!

Tak nemůžem to dáti

přec slavné vrchnosti!‘

„Nech tak, to stejně platí,

na nás v své chytrosti

jsi pozdě vstal,

však piš jen dál!“

A kantor chudák dopsal s úzkostí.

Pak vytrhli mu v smíchu

tu divnou supliku,

Vít čet’ ji na hlas v tichu,

pak rázem ve mžiku

ze školy ven

se zástup ten

jak bouře valil v lání, povyku.

A znikli s divým plesem,

za nimi kantor zřel

do tmavé noci s děsem

a chudák jen se chvěl!

V mlhavou dál

pak naslouchal,

co nyní počít si má – nevěděl!

Teď vyhnán bude, možná

že vězněn, mučen snad;

sny krásné, přání zbožná!

Jak všemu vale dát!

Na lože kles’,

nad lesy kdes

zřel oknem nebe v rudé záři stát.