SUPREMA LEX, REGIS VOLUNTAS.

Král z úplatků zval na hrad vzácné pány,

leč sotva vešli, kázal zavřít hrány;

i stáli udiveni v soudní síni,

a Grispek děl: „Hned zvíte, co král míní.“

I vkročil král a pravil s trůnu výše:

„Zlou zvěstí o vás přetéká už říše,

ač na prospěch váš konám vše, co mohu,

přec proti mně se stavíte i Bohu.

Mám vládnouti snad, jako vy mít chcete?

Ej, kdo je víc, zda král či zeman, rcete,

snad šaškem vašich stolů na trnoži

má býti ten, jenž vládne z vůle boží?

Jak Bůh chtěl mít, mne musili jste volit,“

děl rozdurděn a zplál jak krví polit,

„a rouhač je, kdo proti mně se staví,

no pozor jen, ať neztratíte hlavy!

Jste bohati, tož odvážni a zpupni,

mám vám snad otročit, vy neústupní?

Ne, mečem rozřeším vše země zmatky!“

A výše postavil se na podpatky.

Věz, koho poslouchati nepřiučím,

sám do měkka jej ,housličkami’ zmučím;

pod námi v sklepě strunou v švarné síle

kat potáhl své zvučné fiducile! –

Též dlouhý žebřík je tam, krátká kláda

a panna železná, jež líbá ráda,

ba je tam všecko k odklízení vzdoru;

v čas pečoval jsem černou o komoru!

Ne vy co chcete,“ – při tom zvedl páže –

„je zákonem, jen má co vůle káže,

či vládne jinak nějaký král kdesi?

Ej, jakého as přáli vy byste si?

Vše mlčelo – ten tam byl oheň vzdoru,

jen, vzad jenž stál, pan Pětipeský z Dvoru,

smál potají se hrdým slovům krále;

ten shlídl to a kvapně mluvil dále.

„Aj, aj, můj vysmívavý pane z Dvoru,

umíš jinak snad? Nuž, stůj mi v pohovoru,“

křik v pohněvu, blesk sjížděl mu skrz řasy,

„rci, jakého ty chtěl bys krále asi?

Snad takého, jenž sed’ by v síně koutku

a dělal by ti při mumrajích loutku

a denně hostiny ti dával skvělé?

Nu, pojď jen blíž a odpověz nám směle!“

Šel Pětipeský hrdě vpřed až k trůnu

a děl: „Já, pane, českou pod korunu

mít krále chtěl bych – snad jsem vybíravý –

jen srdce vřelého a chladné hlavy!

As takého – to uznáš, králi zlatý,

jenž, ať bys pánem byl, ať rabem z chaty,

i tobě by se líbil mezi všemi

a štěstím pro národ byl i vši zemi.

Jenž vše by konal v prospěch svého lidu

a místo bojům míru chtěl a klidu;

co sám bys přál, kdy na našem bys, králi,

a my zde v jednom na tvém místě stáli!

Král nemá chtít jen blaho pro rod vlastní,

spíš pro národ; pak říš i lid jsou šťastni!...“

Král ještě výš se vypial na podpatky,

dal čtyři stít a ostatním vzít statky.

Je za vlastní dal vložit v nové desky. –

„No, spokojen-lis, odbojníku český?

Ten velký jen, kdo to, co získal, množí.

A tak i já; král český z vůle boží!“ –