SURSUM CORDA.

Ach, nikdo, nikdo neví, co mne tíží –

dle úsměvu, jejž na rtech mám,

by sotva tušil kdo, že zář mé duše

se zvolna blíží věčným tmám.

Mne zdraví ještě loučící se krása:

podzimní les a květný luh,

a v tesknou hruď mou milosrdně shlíží

nebeské hvězdy jen – a bůh.

Na „s bohem“ kyne vše, co bylo kdysi,

let mladých červánkový svit –

kol v podzim volá na sta smutných hlasů,

že přišel čas se rozloučit.

Já lítostivě myslím na pohádku,

co kouzla svět v má ňadra sil;

však všecko jeho rozkoš i bol žití

jsem krví v písních vykoupil.

Až duch můj splyne s modrem bezoblačna,

zem pocítí snad jeho sled:

myšlenky zkvetou vůní, barvou v luzích,

a mými city bude ptactvo pět.