SURSUM.

Umdlena byla duše má poutí!

otvírám okna do zahrad Tajemného;

jak vůně projde síněmi její

nad záři slunce čistý duch Jeho.

Celá se touhou zachvěla žhavou,

vypjata vroucně do dálek zamlžených,

jako když chorý po dlouhém čase

u oken sedne do jara otevřených.

A ňadra slabá zdvižena mocně

po dlouhé žízni horečné vůně ssají,

jak bílé ruce myšlénky všecky

vstříc Jemu v dálky němě se rozvírají.