SUSANA

Nad poupě šafránu, blesk mandloňových květů,

nad roucho červcové je hořící tvůj vlas,

nad hebkost lichotnou a kyprost taburetů,

nad víno ze slunce už smysly opila’s.

Nad večer východní jsi jiskrného zření,

tvých prsů vztyčený a uzardělý hrot

nad horské růže puk si oči moje cení,

nad úkryt měsíčný kdes’ ve hladině vod.

Nad všecku vilnost vln, jež celuje tě v lázni,

však marna touha má, jež nemá obživy,

nad vinnou amforu, jíž žízeň nevyprázdní,

nad papyr nečtený, jenž volně práchniví.

Nad smrt, jíž pohrdám, v mém záští je víc’ jedu

než v dutém prstenu, jenž naráz otráví,

tvé krásy smyslné tich uctít’ nedovedu,

jak ženu bezectnou tě vleču před davy.