Suspiria. I.

O válčit s velkým sokem obrovitým,

jenž jako Anděl k Jakubu se snes’,

zřít v jeho tvář, z níž dýše zmar a děs,

stát s plecí nahou, s čelem nepokrytým;

můž’ v srdce vlívat odvahu a ples,

že z trpaslíka athletou jsi lítým –

však spoutaným být, na kříž sudby vbitým,

a marně třásti kruhy do nebes:

To horší zápas potajný a zrádný.

Jeť lepší jedna rána těžkým mlatem,

než tisíc jehel, sykot hadí s nimi.

Jest lepší s tesu příkrého let spádný,

než stokrát raněn smýkati se blátem,

zdrán výčitkami cizími a svými.