Sv. Čechovi

Já balladu Ti psal kdys v časech zlých,

však věru o nic nejsou lepší dnes;

na kadeřích i duších leží sníh

a v srdcích větší pochybností směs,

stesk o minulost, o budoucnost děs.

Však nad vším, kam jen jdeme, kam se hnem,

vždy staré slunce platí naleznem,

zpěv ptáka znící v dumy samotáři

a život posléz přec jest krásným snem,

když poesie nad ním sluncem září!

Nad spoustou pergamenů, starých knih,

nad ruchem měst, nad tichem, jež má ves,

nad potem lidských čel a jejich ryh,

kam genius vždy paprskem se snes’,

by z prachu pozvedl nás do nebes,

nad visionů i snů bludištěm,

nad moří hloubku i nad nebes lem,

nad dítěte i ženy luznou tváří,

vše ambrou, vůní jest a paprskem,

když poesie nad tím sluncem září!

V tom i Tvůj padesátý rok se mih’,

žal mnohý přešel a jen skrovný ples,

v Tvých laurů stohy ani nezadých’,

ač závistný se mnohdy ozval pes,

Ty’s hrdé čelo vždycky vzhůru vznes’!

A tak mou sloku jako bratr vem,

věř, nedá nebe, nedá širá zem

víc, nežli verš jest, jenž se ryzí zdaří,

a který letí po věk lidským rtem!

Vždy poesie nad vším sluncem září!

Zřím v padající třpytný vodojem,

co barev tam a jaký svitů sněm

se proplítá a hraje, plane, sváří...

Výš, dále, stále, v zdar a úkoj všem

Tvá poesie nad vším sluncem září!