Sv. Gregor Vel.

V šarlatovém nícení

Poledne se rumění,

A již chvíli drahnou

Tvory vedrem prahnou.

Aita! mrak již zavítá,

Zemi vláhu poskýtá;

A tvor se teď svíží

Novou silou klíží.

V Římě nouze neblahá,

A lid hladem uprahá;

Líce pláčem rosí.

Kdož mu dá, oč prosí?

A ty svatý Řehoři,

Tobě-li hruď nehoří?

Vdyť v ní Christus bydlí;

Či's již poustydlý?

Ale Řehoř dávno bdí,

A k té nouzi drahně zří,

Hruď mu láskou plane

Jako nebešťané.

Oběd jest již ustrojen,

Jímž lid bude ukojen,

A lid místa hledá,

Zvolna za stůl sedá.

Řehoř je vše obchází,

Hovor s nimi provází,

A jim z lásky dluhu

Sám jest na obsluhu.

An tak chodí s lahodou,

Aj tu vidí náhodou

Neznámého chodce

Vcházeť k druhům krotce.

Tvárnosť jeho podivná.

Záře se z ní obživná

Po vůkolí proudí

A vše k sobě loudí.

„Zrak-li můj mne nemámí,

Jsi ty bratr neznámý,

Leč tě pozdrav nebe,

Máme radosť z tebe.“

An ta slova povídá,

Sotva na něj pohlídá,

Zaráží ho záře,

Co jde s jeho tváře.

Nebeská ta okrasa

Víc a víc ho užasá,

Zmožen city těmi

Klaní se až k zemi.

Tu ten chodec bohový

Nebesky ho osloví:

Tvoje láska zprávná

Mila jest mi zdávna.

Jsem já onen pocestek,

Jehož ty jsi náměstek,

Jsem já Christus Ježíš,

V jehož stopách běžíš.

Řehoř divem uchřadá,

Na zem maní upadá,

Z očí valnou řekou

Slzy slasti tekou.

An pak Pána z upříma

Ramenoma objímá,

Není tu již dále

Nebeského krále.

Záře jenom překalá

Po světnici zůstala,

A slast v každém duchu

Jako rosa v suchu.

Tedy zpívá, kdo tu jest,

Jednohlasně Pánu čest,

A jdou svaté chvály,

Jakby v nebi hráli.