Sv. Iria. (Siegfried Kapper.)

Já večer dlela v záři před domem,

náprstek zlatý plál na prstu mém.

A jehlou stříbrnou jsem šila v chvat

svůj řásnatý, bělostný šat.

Tu jezdec večerem přicválal v spěch:

„Ty, děvo, spočinout mne v domě nech!“

„Jen vejdi, dřív však slovo otce slyš,

a věru oslyšen se nevrátíš!“

Mu brzo při hostině vína žár

konvice zlatá lila ve pohár.

A k spánku zve ho tichá komnata,

ze stříbra postel a strop ze zlata.

A za to dík? – Ha, mrzké zrady kal:

on z domu prch’ a otci dceru vzal.

S ním v lesy hor pryč musila se brát:

„Než zemřeš, tvé bych zvěděl jméno rád!“

„Ach, jménem šlechetné dům Irji zná,

zde v rukou tvých se zovu nešťastná!“

Tu smrtelnou jí v ňadra ocel vklál

a pod růžemi pohřbil opodál.

A opět nad krajinou večer spal,

když cestou z daleka se poutník bral.

„Ó rcete, pastýři, tam kostel ten

v té výši komu pak je zasvěcen?“

„Ten zasvěcen je panně čistých snah,

již za lásku tam skolil bídný vrah.

Hle, po léta keř růžový tu plá

a pod ním dříme svatá Iria!“

„Ó Irie svatá, vyslyš prosby dech,

ó odpusť, rytířem svým být mne nech!“

„Té ruce, jež vraždila žití svit,

ne, ruce té nemohu odpustit!“

„Ó svatá Irije, slyš, anděle ty můj,

ach, odpusť, chci být věrný poutník tvůj.“

„Nuž, moudrý šat vem, oděj tělo jím, –

ať prokleta jsem, tě-li zatratím!“