Sv. Ivan.

Aj, z hor den zavítal růžojasný!

Živo v hájích, živo na prostoře,

Aj živo i na Tetínském dvoře;

Slyš ten hlahol lovců mnohohlasný! –

Již se řítí z brány smělý roj,

A v jich čele – kníže Bořivoj.

Na plecech mu šípy v toulu chřestí,

Stříbrný roh visí mu po boku,

Bujný broň ho nese v rychlém skoku,

Za ním zbor si houštím dráhu klestí.

Zavzníť hájinou roh stříbrný,

A k svým lovcům kníže takto dí:

„Nuže, druzi, pobodnětež oře,

Ať nás nesou v houště tmavých lesů,

Rychlým letem k divokému plesu;

Tamo k příkré obraťme se hoře!“

A až od podkov se jiskřilo,

Klopotem za ním vše pádilo.

Hle tu laň šedá vyskočí z houští,

Běží přímo k blízkému potoku;

Lovci v patách za ní v divém skoku,

Až se octnou na divoké poušti.

Aj tu kolmá pne se vzhůru stráň,

Před ní klesne uchvácená laň.

Laňku knížecí proklane střela;

Aj tu vyjde kmet ze skály klínu,

Vetchý, stříbrovlasý, roveň stínu;

Z jeho ust však řeč věhlasná zněla,

Cizí sic, a předce známá všem,

Jakby předků mluvil jazykem.

„Proč jsi usmrtil mi zvíře milé,

Které živilo mne drahná léta,

Když jsem na poušť zašel z těku světa,

V jaře věku, v mládenecké síle?

Dávaloť mi mléko vlažící,

Snášelo kořínky léčící.“

Načež velevlídně vece kníže:

„Jáť chci sám ti sloužit v každé době;

Neb že křesťana jsem shledal v tobě,

Svědčí tvář mi tvá – i ten znak kříže.

Pročež rci, o starče, která vlast

Vypudila tebe v tuto strast?“

„Blaho mé, dí kmet, nazýváš strastí?

Aj což může sladšího zde býti,

Nežli o samotě Kristu žíti,

Všech pozemských odříci se slastí?

Co mi žezlo zlaté pomůže,

Když mi víru dáti nemůže?

Já též jsem se zrodil k panování,

Žezlo zlaté souzeno mi bylo;

Ale temno bludů ještě krylo

Zem Horvatskou, mou kolébku ranní;

Mně však zář blahá již svítila,

Duše má se Kristu kořila.

Když ve snách slyším anjely pěti,

Aj tu dí mi jeden v říze zlaté:

Prchni tam, kde též se brzy svaté

Náboženství bude rozvíjeti.

Ží tak dlouho v pusté samotě,

Až tě hlas můj zbudí k jasnotě!

Poslušen jsa hlasu anjelského

Vzchopím se a prchnu v cizinu.

Anjel uvedl mne v pustinu,

V skalní skrýš, u toku bublavého,

Ozbrojil též proti duchům zlým

Tímto svatým kříže znamením.“

Načež kníže vece k starci ctnému:

„Semnou budeš bydlet na Tetíně,

Skvostně dám ti vyzdobiti síně,

Příslušné knížeti horvatskému;

A choť má, jenž vřele Krista ctí,

Mile obstará tě, starče ctný!“

„O nech zde mne umřít v skály klínu!“

Vece kmet; leč kníže lovcům káže:

„Vložte zvolna jej na silné páže

A pozorně neste ku Tetínu!“ –

Aj u brány kněžna Ludmila

Vstříc panošům věrným kročila.

Políbivši kmeta v bledé čelo,

Žádá jej o svaté požehnání,

A pak lůžko přichystá mu k spaní

V kobce, kde se zlatem všecko skvělo.

Ivanu však se tu těsno zdá,

On před očma jen svou skálu má.

Tělo jeho slábne víc a více,

Smrt se blíží na perutích míru;

Aj tu kmet, jenž bojoval pro víru,

Zhasíná co dohořelá svíce;

Usta ještě jen zašeptnou mdle:

„Pohřběte mne tam u skály mé!“

Všecko v zbožném smutku dlí u lůže,

Líbá s uctivostí tělo svaté,

Kteréž uloženo v rakvi zlaté

Vonné kryjí lilie a růže;

Ozdoba však těla svatého

Kříž jest – místo žezla zlatého.

Aj jaký to z hradu průvod slavný,

Jaké množství manstva knížecího,

I žákovstva žalmy pějícího –

Skoro prázden jest hrad starodávný!

Podle řeky Mízy kráčí zbor,

Kde se táhne řada kolmých hor.

Stanuvším u skály vráskočelé

Vážně kyne Lidumila kníně,

A lid spouští zvolna do jeskyně

Tělo Ivanovo růžoskvělé.

Vůní, jenž kolem se rozleje,

Každý z lidu divně okřeje.

Bořivoj pak káže vystavěti

Chrámek Páně pod vrchem té hory,

Kdež by klidně mohly vážné zbory

Mnichů ctných o slávě Boží pěti.

A tu vznesla hned se svatyně,

Již v té podnes uzříš krajině.