SV. PROKOP.

Tvůj gigantický zjev z mlh věků vstává,

laur Nesmrtelných skráň tvou obetkává

a vítězných tvých zápasů.

Ó bohatýre, meč Tvou nebyl zbraní,

duch orlích vzletů, žhoucí v milování

dnes ještě budí k úžasu!

V pluh myšlenky i satana jsi vkoval,

zryl skálu, k setbě zem svou připravoval,

jež vzešla v řadě tisíc let;

dnes úsměv nadzemský ti line s tváří,

žeň bohatá se na tvé líše daří,

tvá setba vzrostla, klas a květ.

Tvůj národ zde v tu opřen půdu Otčí,

vše drží, kam tvůj sáhne pohled očí,

tu nevývratně vroucně tkví;

a jazyk, jenž v tvém zvonil monastýru,

tu zpívá, jásá v daleku a šíru,

tvé nezmenšené dědictví!

My rozekvetli jak hůl Aronova,

kam’s vetkl nás, jak tvoje setba nová

a mythické tvé práce plod;

svou krví mrvili jsme líchy tvoje,

my mohutněli v porážky i boje,

jak jasan rostli podle vod.

Jsme věrni Bohu tvému, tvoji syni;

s týmž žárem lásky v srdcích do svatyní

dnes vroucně vstoupáme;

u téhož Stolu bílých Mystérií

nám jako tobě do nitra se lijí

táž slast i blaho neznámé.

Jak Mojžíš slavně v desky Budoucnosti

ty’s psal nám svatý Zákon velkých ctností

a silné Sebedůvěry;

tvůj hněv jak blesky šlehal v nepřátele,

však sladce tekla modlitba tvá v celle,

v níž trávil’s život veškerý.

Jak patriarcha národu šel’s v předu,

žár mučedníků plál ti ve pohledu,

vždy za lid v obět hotový;

nám sladké dálky’s v obzor vyčaroval,

když krok náš ve mdlobách se podlamoval,

i zaslíbené Království.

Dnes zbožně zmlklí chvílí velebnosti,

tu skláníme se před prachem tvých kostí,

dech Minulosti dotk’ se nás;

tvůj duch jak orel náhle z Věků temna

se vznesl a svá křídla přetajemná

nad námi prudce rozetřás’.

Tvá blízkost magický žár nítí znova

a jako kdysi na proroka slova

nám svatý zápal v srdce pad’;

aj, ve plameni Ohně tajemného,

náš Věstče svatý, podle ducha tvého

my cítíme se znovuzrozovat!