SV. STANISLAV.

Lilije bílá – nalomený květ,

spíš anděl, na chvilku jenž k zemi sléť,

na lůžku chorý svatý Stanislav,

smrt přísná stojí u lože mu hlav.

Co duši jeho jímá, jaký žal,

že v slzách hořkých pohled jeho vzplál?

Po Bohu teskní, slasti nejvyšší,

a nikdo jeho proseb neslyší.

A dojemný ať jeho pláče vzlyk,

však tvrdých srdcí kolem nepronik’.

Tu v tiché žalobě dlaň k nebi zved’,

ke kříži v bílé ruce vroucí hled.

A tak se jeho rtoma třásl pláč:

„Ty, Pane, sám se smilovati rač!

jenž v života’s mne chránil úskalích,

kdy v mdlobách klesal jsem, ty’s vždy mě zdvih’.

Přijď ke mně, Pane, zdroji milosti,

ať duše má tě v hloubi pohostí;

je lačná k smrti – a ty’s sladký hod,

tak žízní – a ty’s pramen živých vod;

a má-li v dál se věčnou silná brát,

chce prve na tvém srdci pookřát.“

Tak steskem chvěl se v modlitbě mu hlas,

slz perly padaly mu s tmavých řas...

A stín jak večera, hle, kolem rosť,

sám Ježíš sstoupá v jizbu, sladký host.

A jizba jeden lesk a jas a třpyt,

andělů slyšet zlatá křídla chvít.

Blíž Kristus, blíž se nese jako dech

a úsměv na božských mu hraje rtech.

A v rukou jeho svatá Hostie,

jak když se bílá růže rozvije.

A na rty horečné mu klade ji,

své rámě kolem šíje ovíjí.

Jej líbá v bledou skráň a v tichý zrak,

a duši jeho bílou zvedá nad oblak.

A v tichu jizby chvěla vůně tu,

jak bílé růže voní v rozkvětu;

na stěnách jas a třpyt se ještě mih’,

však na loži svém světec ležel mrtev, tich:

Lilije bílá – nalomený květ,

spíš anděl, na chvilku jenž k zemi slét’.