SV. TEREZIE

To srdce hořící ty’s milovala,

trnový věnec, jeho kříž;

požárem lásky sama jsi se vzňala,

keř ohnivý teď hoříš, neshoříš!

Snoubence jeho pro vždy do věčnosti

snubní ti prsten anděl navléká;

milostí svou sám u stolu tě hostí,

nevěstou ty jsi Bohočlověka!

Myrtový věnec vine tobě skrání

a srdce tvoje sobě pečetí;

ve tvoji náruč milostně se sklání,

jež širší je než kříže rozpjetí.

Jsou marny světa lichotivé svody

a marně ladí do svůdnosti hlas,

tě jiný táhne božský od lahody,

jejž ve bludišti světa zaslechla’s.

Sám před tebou jde, do bělostné řízy

ó viň se, jež ti vlaje do cesty;

jsi oslněna, před tebou svět mizí,

jdeš v nebe, v ložnici jak nevěsty!