SV. VÁCLAV.

Že tebe, světče nejdražší ze všech,

jenž jako květ se zářivý skvěješ,

že tebe neušetřili bláta,

líto mi nejvíc!

Že básník přišel národu tvého,

jenž aureolu se skrání čistých

chtěl tobě srazit, v nízkost tě strhnout

v potrhlé vášni.

V tvou cudnou duši, lilije kalich,

chtěl vilnost hrubých barbarů nalít,

svých vášní plevel v líchy tvé sázet

na posměch luze.

Co urazilo ješitnost jeho?!

Tvá zbožnost žhavá, jižto si tajil,

jí v temnu noci dávaje planout

na prahu chrámů?

Či nevýslovná láska tvá k lidu,

jejž jemnou dlaní k výsostem zvedal’s,

jak matka dítě na rukou choval,

modlit se učil?

A v bědách těžkých, zlomen kdy zmíral,

ty’s štědrý dárce přicházel k němu

a rty své vroucně na rány jeho

hojivě přitisk’.

Jak za štít prsa vystavil’s mužně,

bys války řeže krvavé stavil;

přec nade všecko miloval’s pokoj,

nejdražší úděl.

Jen podlým zhrdal’s úkladem vrahů,

jak Caesar kdysi, zhaliv se v purpur,

dal’s proklát srdce bratrským mečem

na kruhu chrámu. –

Teď, když jsi dávno odešel od nás,

v tvé svaté vtrhl dědictví básník,

by rozbil erb tvůj, trofeje zdeptal,

vraždil tvé jméno!

Msty nemáš k smělce perfidním veršům,

jak když ti v nohou bratrovrah ležel,

jen v očích plá zas bolestně: „Bůh to

odpusť ti, bratře!“