SV. VÁCLAV.

Let tisíc už, co nesla tě ta zem,

ty svatozáří ověnčený stíne,

pohádko stará s dětským úsměvem!

A možno, že to všechno bylo jiné...

Žes člověkem byl, křehkým jako my,

jenž strojí osud svůj, jímž potom hyne.

Žes vášně znal i tresty svědomí,

žes cítil, co je žaloba i vina,

řád přírody, jejž člověk nezlomí.

Žes často rád měl chladný pohár vína,

lov v černém lese, bílé dívčí tělo

i války řev, v němž se tak zapomíná.

A hnědý vlas ti vroubil líc i čelo,

a plamenem tvé tmavé oči plály,

a hrdé mužství v postavě tvé vřelo,

snad člověkem byls věků v mlžné dáli...

A jak jsi přišel zatím zohavený

až na dny naše! Kadidlo tě halí,

jsi prostých popů sluha ponížený,

jenž hostie kdes v temném koutě strojí

a jemuž hřbet krvácí pod řemeny,

asketa bědný, loutka báby svojí,

a kníže směšný, v panování chabý,

jenž anděly má za rozhodčí v boji –

Tak vzývají tě modlařivé baby

pohlaví obojího, drobné děti,

budoucnost země, na Vltavě, Labi!

Tak stín tvůj z šera minulosti spěti,

květ dějin svých, vzor knížat svojich zříme,

tak z věku na věk budeš přecházeti!

Oh, dík ti za ty světce naše, Říme!