Sv. Václav.

Slyš, jak strašně duté štíty znějí!

Nepřátelské prapory se chvějí,

Již zdaleka hrotů blesk

Vyzrazuje četné, branné zbory,

Smrtonosných zbraní třesk

Rozléhá se přes doly a hory.

Hrdý Radislav v jich čele jede,

Proti Václavovi pluky vede.

Vstaneť rovněž Václav míružádný,

Vlast by hájil a čin ztrestal zrádný;

V nutný, spravedlivý boj

Velebystrou myslí chrabrých Čechů

Valný jej provází roj,

Věrných jemu do posledních vzdechů;

A však s očí jeho mír se směje,

V ruce bílý praporec se chvěje.

Utkajíť se vojska – Obé strojí

K hrůznému se, krvavému boji:

Aj tu na běloni svém

Vyjede kněz Václav z vojska středu.

Kyne klidno tam i sem,

Vážně stane, jako vůdce, v předu;

Mečem kyne knězi kouřímskému,

Sám by boj podstoupil proti němu.

„Námť jen sluší měřiti se v boji,

V pokoji nechť aspoň manstvo stojí!“

Ha, tu Radislav co mrak

Hrdě vyjede na černém oři;

Povznesa však výše zrak – –

Padne k zemi a v prachu se koří.

Ten, jenž prv počínal tak si směle,

Nyní po celém se třese těle.

Netroufá si zhůru zraky vznésti,

Zářného nemoha blesku snésti;

Neb hle, v rouchu nebeském

Skví se slavně kníže Václav svatý;

Na čele mu vznešeném

V zářném svitu kříž se leskne zlatý;

Vedle něho anjelé se skvějí,

S hrozící jej zbraní provázejí.

A v nebeské této záři, slávě

Laskavě a co cheruba právě

Takto Václavův hlas zněl:

„Bratře, na vlastním měj dosti jmění,

Horšího bys nedošel

Trestu za podobné provinění!“

A Radislav vlídná slyše slova,

Pokleknul – o milost prose znova.