Sv. Václav.

Smavé slunko k západu se kloníc

lilo celé proudy světla, jasu,

romanskými okny v prostor chrámu,

jako kdyby svojím políbením

kamenné zdi chtělo pozlatiti,

jako kdyby úsměvem svým sladkým

zaplašiti chtělo šeré stíny,

dřív než samo v neznámou tůň klesne.

Zlaté střely jeho v modrá očka

andílkům se bez milosti vbodly,

že si musili je rychle zastřít

přirozenou clonou hebké řasy;

Máti Boží políbily v líci,

vynutily na rtu jemný úsměv,

s Jezulátkem bez bázně si hrály,

honíce se v žertu rozpustilém

po ručkách i nožkách boubelatých.

Pak se rychle svezly ku knížeti,

jenž tu sám dlel v tuto pozdní dobu,

ozářily jeho kadeř plavou,

ozářily korunu mu zlatou.

Dlouho klečel před obrazem Panny

svatý Václav, český vojevoda,

díky vzdával nebi, Matce Boží,

díky za to, že zas plná shoda

mezi ním a bratrem Boleslavem,

že z té shody lepší časy vzejdou

drahé vlasti, Čechám milovaným.

V dnešní den smír zpečetěn byl slavně:

Boleslavův syn, jejž při křtu držel

na svých loktech, – smíru rukojemstvím.

Viděl již to malé símě Krista,

které vseli bratři ze Soluně

v českou půdu, jemuž první vláhu

poskytla krev Ludmilina svatá,

zřel to símě, v mocný strom jak vzrůstá,

kořeny své kterak všude šíří,

ratolesti všude rozprostírá,

snětí plné zeleného listí,

plné smavých květů, zlatých plodů.

Byl tak šťasten, bylo mu tak blaze.

A v tu chvíli myšlénka se divná

zrodila v něm náhle, hodná věru

hlavy knížecí i hlavy světce.

Korunu, jež věnčila mu skráně,

s hlavy sňal a na oltář ji vložil,

k obrazu vznes’ svoje oči jasné,

modlitbou se zbožnou rety chvěly:

„Nepohrdej, Matko, tímto darem

vděčnosti mé, jest to důkaz skrovný.

To, co poutalo mě k této zemi,

kladu v oběť, Matko, k Tvojim nohám,

chci být zcela Tvým a Tvého Syna.

Naposled skráň zdobilo mi zlato,

naposledy šarlatem a kmentem

dnes jsem obláčel se ve svém žití.

Ať zří bratr lásku moji všechnu!

Jemu korunu dám a s ní vládu,

zítra on se stane pánem Čechů,

já pak horlivým jen sluhou Krista.

Jimž jsem vládl, sloužit nyní budu,

rozkazy své zaměním teď v prosby,

a kde prosby moje budou marny,

přidám slz a dříve neustanu,

až je všechny v jedno stádo svedu,

až je všechny odevzdám v Tvou náruč.“

Oživnuly náhle na obraze

rajských duchů usměvavé tváře,

zašuměli svými perutěmi,

a v jich středu Matka Spasitele

zázrakem se k světci snesla níže,

pohlédla naň svojím jasným zrakem,

promluvila k němu sladkým slovem:

„Přijímám tvůj dar, ó synu drahý,

nezůstanu dlouho zaň ti dlužna;

v odměnu ti korunu dám lepší,

dřív než bratr tvou zvát bude svojí.“

Zašuměla zase zlatá křídla;

jak se snesla, tak zas na perutích

andělských se brala v nebes stany

Matka Boží, Jezulátko v rukou.

S úžasem zřel Václav za tím zjevem,

vztáhnul za ním ruce v němé touze,

by se dotek’ aspoň roucha lemu,

aby aspoň jedním políbením

poceloval Ježíškovu ručku.

Nestihl již zazračného zjevu,

ruce jen se k výši vztahovaly,

zraky jen se upíraly v nebe,

tvář jen nadpozemským jasem plála.

S novým jitrem zlíbala zář slunce

v dveřích chrámu mrtvé tělo světce.