Sv. Vácslav a Boleslav I.

Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky,

aby do své moci dostal Polabany.

Již i Čechy děsí jeho mocné skutky:

divné hnutí budí v Čechách mezi pány.

Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí;

nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze,

jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – –

S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze!

„Kdože také síle může odolati?“

přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? –

Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? –

Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“

A hned posly sýlá k Jindřichovi králi,

ročním poplatkem ho sobě k míru váže,

a jak voje k bitvě proti sobě stály,

klidně domů jíť svým bojovníkům káže.

Na Vácslava páni leši zareptali:

„Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“

A hned v poradu se nad knížetem dali

a své černé pikle proti němu strojí.

„Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný!

Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné!

Boleslav se stane spásou domoviny,

jen on zachrání nám kraje naše družné.

V Boleslavu tluče srdce Drahomíry,

záští proti vrahům, porobě a zvůli;

jenom on jho střese, spasí domov šírý,

nezůstane státi k slávě v cesty půli!“

Tak se uradili mocní páni leši

s Boleslavem, který záměr pojal smělý

a jen v duchu měl, by slavni byli Češi.

Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý:

„Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu,

kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům;

nehoden, by vsedal na knížecí brůnu

ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům.

Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece,

jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ –

vyčítavě hrdý Boleslav si vece

a zlá na prsa mu padá viny tíže.

Dumá a zas chmura přeletla mu čelo:

„Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“

a zas smělé srdce se mu rozechvělo:

„Ale pokořiti nechce vlasti katy!

Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá!

Bojovného vládce v Čechách zapotřebí!

Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ –

A hned záměr zraje Boleslavu v lebi:

„Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! –

Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci!

Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné

nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí

tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně

a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu.

Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně,

mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. –

V Staré Boleslavi den je velkých hodů.

Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže.

Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu

ve bratrské lásce útulně se víže.

Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní;

svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá.

Nedbá výstrahy – je sotva kuropění –

jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha.

Spěje po nádvoří, potká svého brata:

„Dobrý byl nám večer hospodář náš milý,“

Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata,

Boleslav meč pádný vede bratru k týli.

„Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá,

kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“

Když však přivolaná sluh naň padla síla,

k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá.

Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu.

Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi.

Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu;

proti nepřátelům v boje ho to pudí.

Marně slávou nitro konejší a kárá;

koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce

a ta jindy mysl pružná, silná, jará

nemůž’ odolati svědomí zlé muce...