Sv. Vojtěch.

Kvete u Libice v divné kráse louka,

Kdož se to tam po ní v říze skvoucí blouká?

Anděl-li se to tam ku člověku blíží,

Aby poulevil lidem v hořké tíži?

Kdybyto byl anděl sešel v zemská sídla,

Skvěla by se jemu na ramenou křídla.

Ale to tam kráčí Střezislava knění,

Zbožnější a krašší nad ní v zemi není.

Příroda se v květě na ni pousmívá,

Leč i jí se duše květem přiodívá.

Pod svým srdcem nosí tíži veledrahou,

Nad královny všechny pokládá se blahou.

A jde tamto lukou ku kapličce v lese,

A hruď její celá slastí zjevnou hne se.

Již tam nyní kleká, již tam nyní prosí

Za sebe a dítě, ježto v hrudi nosí.

Modlitba z úst plyne jako ranní vůně,

Pacholátko zdá se jásať v jejím lůně.

An se do modlitby ubrala tak z cela,

Brána budoucnosti se jí otevřela.

Vidí žebřík stkvělý, jenžto k nebi sáhá,

Nebeských se duchů na něm vine dráha.

A to dítě svoje vidí zhůru lézti,

Vidí od andělů ku Pánu je nésti.

A Pán milostivě dítě její vítá,

Za odměnu z kvítí korunu mu splítá.

Ale s kvítím také šípky, hlohy pojí,

Dítěti tím věncem spolu bolest strojí.

Pohnula se náhle Střezislava bolem,

Pohnulo se dítě v hrudi její spolem.

Ukápla jí slza horká jako žíře,

A zem, na niž klekla, zdála se býť pýře.

Leč ta duše zbožná nicej ještě kleká:

Přijmu Pane kalich, jenžto na mne čeká.

Nechápala zcela věci té v tom čase,

Ale vůli Boží zhola oddala se.

A tu budoucnosti zavřely se dvéře,

Střezislava domů v pokoji se béře.

Kde těch nohou jejích pochod zašepotal:

Zašuměla lípa, slavík zaštěhotal.

A když přišla domů, podlé Boži vůle

Materský jí život zastihnuly bůle.

A když pacholátko zrodilo se ráno,

Tedy bylo jméno Vojtěcha mu dáno.