Svadla krása, svadla láska.

Květe jabloň pokraj háje,

jitro ji rosí,

kol jabloně chodívá laň

v úval k rákosí,

do proudu se dlouho dívá,

jak as krásná je,

poskočí si a odbíhá

zase do háje.

Což se chodí ta laň dívat

v jasno pramenu?

Zkoumá snad, zda zalíbí se

svému jelenu?

Ach! mé oko jak ji spatří,

slze uroní...

byl čas, kde jsem krásná byla

jak květ jabloní;

tenkrát milý vroucně líbal

ruměn s tváří mých,

a med lásky se rozlíval

v ňadrech blažených.

Smutné stíny přiletěly

s chladem podzimním,

krásy květ pomalu svadl

a ta láska s ním.