SVADLÁ POUPATA.

Kde vaše vůně, suché listy,

jichž barvu více nepoznám,

v nichž dovedu teď jenom čísti,

že všechno je tu sladký klam?!

Kde chvíle ta, v níž ručka malá

vás kvetoucí mi podávala,

kde je těch zraků tichý svit,

jenž při tom utkvěl na mé líci?

Ó květy svadlé, suché, tlící,

že nemožno vás oživit!

A tak to bude se vším tady,

v co doufal jsem a co jsem chtěl,

pryč prchnou lásky sladké vnady

a v pustém srdci zbude žel.

Ó vesno, vesno, proč v tvé písni

tak málo štěstí člověk vysní,

proč prcháš v dálku rozváta,

a nám tu zbudou na znamení,

že naší touze konce není,

jen tvoje svadlá poupata?!