Svadlá růže.

Mnich mladý o půlnoci povstal s lože

a z cely vstoupil v tiché arkady,

jež zbudovány kolem zahrady –

vlas s čela stírá, tiše šepce: „Bože! –

Sen divný! – než, jak kámen ukrývá

se v hloubi vod, tak v mysli mé se ztratil;

již utonul, již zapad’ bez paměti:

jen hladina se vlnou zachvívá;

však spánek uprch’, dál a dále letí:

O sešli anděla, by mi jej vrátil!“

A v stín, kam stříbro luny nevniká,

ku kříži černému se utíká

a modlitbou snu paměť zaříká.

Než lehký vánek probudil se v sadu

a lehkým krokem vstoupil pod arkadu,

k černému kříži lehkým letěl letem

a vůni plných růží – plným květem

jež v sadě květly – s sebou vzal a dýchá

v tvář jeho, čelo horké líbá z ticha:

modlitba prchá se rtů, z duše mnicha,

a dále letí s rychlým vánku dechem.

Mnich mladý vstal pod černým křížem spěchem

a spěchem kráčí dál v kamenném loubí,

zahradu růžovou jež kolkol vroubí:

„Sen divný! – tajemná však vánek slova

mi šeptal v duši: mluvou jeho vůně.

Moc kouzelnou ta vůně v sobě chová!

Snu obraz bleskem vynořil se z tůně,

než zapad’ zas a zase v hloubi tone

a nerozumím vánku mluvě vonné.“

Svit luny chodbu stříbrem pokrývá,

stín černý proudy stříbra přerývá:

mnich světlem v černý stín a stínem tmavým

zas vkročí v proudy světla stříbrojasné:

snu obraz v duši meteorem žhavým

mu zasvitne a zasvitnuv zas hasne.

I stoupá arkadami, z arkad ven,

i stoupá květoucími záhony,

až odkud větřík vonná přines’ slova,

až tam, kde keři růží obklopen

se skvěje světlý obraz madonny,

jež dřímající dítko v klíně chová:

„Vrať ty mi spánku klid! Vrať ty mi sen!

Modlitbu nelze přivolati zpátky:

vrať ty mi klid! – hle! dítko spánek sladký

v tvém klíně objímá. Kdys odpočíval –

kdys před lety i já jsem v loktech matky

a v loktech jejích sny as krásné sníval.

Mne sirého ten klášter v náruč vzal

a hochu malému se matkou stal;

že po pravé jsem matce netoužíval:

teď v klíně jeho nenajdu již spánku,

již uprchl a prchá dál – a dál?“

I zavřel oči: dech tu lehký vánku

se vzbudil zas a spánek, jenž se blížil

a oči jeho k odpočinku klížil,

zas uprchl, když vonná slova lil

mu do duše, když vlas mu políbil.

„Ne! nepřines’ ten sen mi obraz její,

a přece obrazy ty polotemné

a uhaslé se novým světlem skvějí,

jež rozlévá sen moci přetajemné.

Já sestru měl! – Kéž ruce na mém čele

by složila je chladíc bolné, vřelé,

tak jak ten větřík, který po něm plyne!“

I klesá – tváře k chladné zemi sklání.

A spícího jej našli za svítání,

an v spaní ke rtům svadlou růži vine.